Původ plemene

Předkem labradorských retrívrů je pravděpodobně novofundlandský pes (St. John´s Newfoundland) a Lesser labrador. Název retrívr však vznikl mnohem dříve, než existovalo plemeno retrívr. Byli to všichni lovečtí psi, kteří aportovali ulovenou zvěř. Na Newfoundlandu žily dva typy psů, velcí a silní novofundlandští psi s dlouhou srstí a malí novofundlandští psi, nazývaní též labradorští psi. Tito menší psi měli krátkou srst a byli používáni rybáři k donášení ryb a postřelených mořských ptáků z vody. Jejich vynikající schopnost aportování zaujala anglické lovce. Proto začaly oba typy těchto psů přicházet do Anglie od roku 1800. Několik těchto psů si přivezl jistý Angličan Hawker, který je následně pojmenoval jako St. John´s Breed of New Foundland. V roce 1885 dovoz psů téměř ustal, neboť na New Foundlandu byl vydán zákon, který prakticky zakazoval chov psů. V roce 1895 byl v Anglii vydán zákon o karanténě, a od té doby již nebyl možný žádný dovoz chovných psů z New Foundlandu do Anglie. Výsledkem bylo, že angličtí chovatelé byli nuceni začít se šlechtěním plemen (wavy coated retrívra, pravděpodobně i pointera a foxhounda) a začaly se tvořit různé variety retrívrů. 

Název labradorský retrívr je používán od roku 1839.[1] Ve druhé polovině 19. století lze hovořit o čistokrevném chovu, chovatelé si vedli přesné záznamy o svých chovech a zachovávali přísně čisté chovné linie. Ačkoliv se ve vrzích objevovala i žlutá a hnědá štěňata, byli stále upřednostňováni černí psi. To se změnilo až po první světové válce, kdy byli vystavováni i žlutí psi, a později i psi hnědí. 

Charakterové vlastnosti a chování

Svému pánovi a celé své lidské rodině je oddaný, ke všem členům laskavý a pozorný, má snahu dělat svému majiteli radost a zavděčit se mu. Je to velmi společenský, přátelský pes, miluje společnost člověka. K cizím lidem je také přátelský a klidný, stejně jako k ostatním psům. Labrador je pes velmi vhodný k dětem. Přistupovat k němu však musíte stejně jako ke každému jinému psu, nikdy byste neměli nechávat hrát si o samotě štěně s malým dítětem, protože by si mohli navzájem nechtěně ublížit a jejich vztah se pak nebude vyvíjet tak, jak si představujete.

Labrador je velice dobře ovladatelný pes, a je vhodný i pro začátečníka. Jako u každého jiného plemene je však nutná výchova a minimálně základní výcvik poslušnosti. Velmi důležitý je neustálý kontakt s lidmi. Vzhledem ke své závislosti na majiteli a lidech vůbec nelze považovat labradorského retrívra za psa vhodného pro držení v kotci, i když je jeho srst odolná vůči počasí. Pes by měl být s vámi v neustálém kontaktu. Kromě myslivosti jsou dnes labradoři využíváni jako záchranáři, služební psi pro vyhledávání a označování drog a výbušnin, jako slepečtí psi či psi pro canisterapii. Jsou vyhledáváni pro svou vysokou inteligenci, přátelskou povahu, snadnou cvičitelnost a vynikající čich. Nejčastěji je však stále vyhledáván jako vynikající rodinný pes a společník. Labradorský retrívr potřebuje mnoho pohybu, který byste mu měli v hojné míře dopřát. Tito psi také milují vodu, a velice rádi plavou. Labradorský retrívr není typickým psem na hlídání, protože je prost veškeré agresivity. Může se však objevit jedinec s vyloženě ochranářskými pudy, ale je spíše výjimkou. Na neobvyklé situace, cizí osoby apod. vás upozorní hlubokým, hlasitým štěkotem, ale jako obranáře jej použít nelze. Mnoho lidí si myslí, že existují rozdíly mezi labradory různých barev. Pokud však nějaké jsou, je důvod pouze genetický. V jednom vrhu se mohou objevit štěňata všech barev, proto nelze hovořit o rozdílech v povaze, schopnostech či temperamentu jednotlivých barevných rázů.

Jelikož popularita tohoto plemene v poslední době značně stoupla, a dochází k nepromyšlenému křížení množitelů, mohou se vyskytovat nejen dědičné choroby, ale i poruchy v chování - kousavost, nedůtklivost, neklid při výstřelu, bázlivost nebo agresivita.

Standard plemene

Země původu: Velká Británie.

Celkový vzhled: silné konstituce, pevně svázaný, velmi aktivní se širokou lebkou, široký a hluboký hrudník, silná a dobře utvářená bedra a záď.

Zdraví

Psi, stejně jako lidé, nejsou ušetřeni všemožných zdravotních problémů. Těm infekčním lze čelit kvalitní péčí a očkováním, těm dědičným chovatelskými opatřeními. Pro každé plemeno je charakteristický výskyt určitých dědičných defektů. Mohou být podmíněny polygenně, to znamená, že jejich výskyt je ovlivňován spolupůsobením několika genů, nebo se jedná o defekt jediného genu. Pokud je vada děděna dominantně, každý jedinec nesoucí defektní gen bude touto vadou trpět. U recesivně podmíněných vad je zapotřebí dvou defektních genů (jeden od otce a jeden od matky), aby se onemocnění projevilo. Jedinec nesoucí pouze jeden defektní gen sám neonemocní, ale bude vadu skrytě předávat dál svému potomstvu. Výskyt přenašečů v populaci logicky potom mnohonásobně převyšuje počet postižených a může být překvapivě vysoký.

Na chovu na přenašečích není nic špatného, je-li k dispozici genetický test. Spojením přenašeče s čistým jedincem nikdy nevznikne postižené štěně (polovina štěňat budou opět přenašeči) a tak lze díky genetickým testům využít v chovu jinak špičková zvířata, která některý z defektů nesou. Výskyt defektu v populaci se i tak bude každou generaci snižovat, aniž by docházelo k přílišnému ochuzení genpoolu. Je třeba si uvědomit, že přenašeč je stále zdravé zvíře a to co čistokrevnému chovu nejvíce ubližuje je ochuzování genofondu. S tímto problémem se v současnosti potýkají všechna čistokrevná plemena, Labradory nevyjímaje, ač jde o velmi početné plemeno.

Nejčastější problémy u plemene Labrador retriever jsou především tyto: